Severní čechy

Asi 200 m severně od Panenského kamene vybíhá z úbočí Jezevčího vrchu nevýrazný hřbítek, na jehož konci je Babí kámen (498 m). Je to malá osamělá pískovcová skalka, ve které je vytesaný malý výklenek se sedátkem. Výhledu do okolí dnes brání vzrostlé stromy, mezi nimiž je možné zahlédnout jen zalesněný svah Jezevčího vrchu s vyčnívajícím vrcholem Panenského kamene.

Bezděčínské skály leží na hranicích Jablonecka a Turnovska v druhohorních pískovcích vyzdvižených podél Lužického zlomu. Viditelné jsou z obce Bezděčín ze silnice spojující Frýdštejn z Hodkovicemi nad Mohelkou. Skalní útvary jsou mimo turistické trasy a tak je znají spíše horolezci. Nejatraktivnějším útvarem celé řady skal je Velká Kvočna, která lákala horolezecké nadšence již před 100 lety. I dnes je výstup poměrně obtížný. Skály byly vyhlášeny v roce 1995 za významný krajinný prvek.
 

Nedaleko Českého Dubu, zhruba 5 kilometrů severozápadním směrem se nachází skalní útvar, který patří k jedné z nejcennějších geologických lokalit v Čechách. V dřívějších mapách bychom ji našli pod názvem Brdy, dnes nese označení Čertova zeď.
Čertovu zeď však nepostavil tajemný ďábel, jak tvrdí pověst, ale vznikla čistě přírodními pochody. V období třetihor se na celé Zemi, tedy i v Čechách projevovala častá vulkanická činnost. Docházelo k mnohým sopečným výbuchům a zemětřesením. Během otřesů došlo k souvislému prasknutí pískovcové zemské kůry mezi Ještědem a Bezdězem a do vzniklé trhliny se dostalo žhavé magma. Čedičová láva zcela vyplnila trhlinu a ztuhla ještě dříve než se stačila rozlít do šířky. Během dalších milionů let pískovec zvětral a erozivní činností byla celá čedičová žíla odhalena, přičemž její podoba v krajině připomínala hradbu či zeď.

Lidé si mezi sebou vyprávěli různé pověsti o tom, jak zeď postavil ďábel, který se vsadil se sedlákem. Díky vyprávění dostala hradba název Čertova zeď. Zajímavý výklad o vzniku Čertovy zdi podává i Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české. Podle něj Čertova zeď pochází z roku 798 a dal ji postavit kníže Mnata z rodu Přemyslovců, aby uchránil okolní bohatý kraj před nepřáteli.

Zatímco v minulosti se jednalo opravdu o souvislou 28 kilometrů dlouhou čedičovou žílu, dodnes zůstalo zachováno pouze torzo. Částečný obraz o mohutnosti stěny si můžeme utvořit mezi obcemi Kotel a Zábrdí. Zde se stěna zachovala v téměř původní podobě. Zůstalo tu však jen několik kamenných zbytků o výšce asi 20 metrů a napůl zasypané vytěžené příkopy na místech, kde se vzpínal čedičový masív. Celá lokalita byla vyhlášena národní přírodní památkou.

Za to, že čedičová žíla zmizela mohou sami lidé. Byla tvořena kvalitním trvanlivým čedičem a to se pro ni stalo osudným. Kámen byl lámán ke stavbě silnic, které se začaly budovat za vlády císaře Josefa II. a lámalo se až do začátku 20. století. Teprve v roce 1920 upozornili pánové Fendrych a Havel ze Světlé pod Ještědem, že by Čertova měla zůstat zachována. Podařilo se jim prosadit zákaz těžby, jehož dodržování měli hlídat četníci. Zákaz byl však i nadále překračován, až vše musela urgovat Geological Survay v Pekingu. Ta upozornila československou vládu, že Čertova zeď je popsána v celosvětové odborné literatuře a neměla by zmizet ze světa. V roce 1923 byla těžba definivně zastavena a torzo zabezpečeno.

Východiskem na Čertovu zeď je obec Kotel. Dostenete se k ní po modře značené turistické stezce, která propojuje Mnichovo Hradiště s Ještědem. Nejzajímavější a nejzachovalejší část je zakonzervována a popsána na informačním panelu.

Nejmohutnější Fellerova věž je morfologicky i historicky nejcennější horolezeckou věží Lužických hor. Pojmenována je po žitavském profesoru Theodoru Fellerovi, který spolu s libereckým fotografem Adolfem Gahlerem a Ferdinandem Siegmundem vystoupil na její vrchol již 17. června 1884, ale za pomoci provazového žebříku. Horolezecký prvovýstup uskutečnili 21. května 1904 Karl Kirchhof a F. Salomon.
Bez horolezeckého vybavení se dá vystoupit na jižní část Vraních skal pod vrcholky Šachtových věží, odkud je výhled přes Krásný důl na Popovu skálu a nejbližší lesnaté vrchy. K severu je vidět do údolí Lužické Nisy s Hrádkem nad Nisou, na německou Žitavu a do výběžku polského území, jemuž dominuje elektrárna Turów. Z lesů na západní straně vyčnívá protáhlý Hvozd a vzdálenější kupa Luže.
Přístup ke skalám vede neznačenými pěšinami z ohybu zeleně značené Stezky horolezců, kde je také zastávka naučné stezky "Lužické a Žitavské hory".

Hrad Hamrštejn stával na skalnatém ostrohu nad řekou Nisou jižně od Andělské Hory, nad jedním z nejstarších hamrů v Čechách. Dodnes se z něho zachovala obvodová hradební zeď, vysoká skoro 2 m, zbytky dvou věží, zdiva obytné budovy a ve skále vytesané sklepy. Severní věž má v průměru asi 10 m a zdivo asi 1,5 m silné, jižní má zdivo o metr silnější a ještě dnes je asi 10 m vysoká; byla to hlavní obranná věž hradu. Hradní brána ležela v jižní části hradby, která se 9. září r. 1882 zřítila do údolí. Pevnost hradu zesilovaly svahy kopce, dost příkře spadající do údolí řeky Nisy, která ostroh obtéká ze tří stran.
Úkolem hradu bylo střežit nejen železný hamr, ale také nedaleké doly na vzácné kovy a cestu od Liberce přes Chrastavu a Hrádek nad Nisou na Žitavu. Doba jeho vzniku není přesně známa. Poprvé se připomíná v listině z r. 1357, kterou Bedřich z Biberštejna slíbil věrnost císaři Karlu IV. Z toho můžeme soudit, že vrchními pány hradu byli frýdlantští Biberštejnové, ale v jeho dějinách vystupuje po dlouhou dobu rod Dachsů, jehož několik příslušníků žilo v okolí Litomyšle. Mikuláš Dachs je doložen jako purkrabí na Hamrštejně v listině z 25. září 1411, kterou se Jan z Biberštejna vzdal patronátního práva ke kostelu v Liberci ve prospěch kláštera sv. Tomáše v Praze. Patrně v této době byl celý liberecký díl biberštejnského panství spravován z hradu Hamrštejn.
Velmi zajímavé osudy měl Hamrštejn v dobách husitského revolučního hnutí. Páni z Biberštejna patřili od začátku k protivníkům kalicha, a proto také Mikuláš Dachs spolu s nimi vyhlásil hned v r. 1419 nepřátelství Pražanům. R. 1424 táhl kolem Hamrštejna na Žitavu husitský hejtman Boček z Poděbrad a tehdy s ním asi uzavřel Mikuláš Dachs příměří, aby získal čas k zesílení hradního opevnění. Když došlo r. 1428 nedaleko odtud, mezi Chrastavou a Machnínem, k bitvě mezi lužickými žoldnéři a zadním vojem husitského hejtmana Jana Kralovce, hledal Mikuláš Dachs spojence u zhořeleckých měšťanů. R. 1431 byl zajat husitskými hejtmany bratry z Vesce a Václavem z Lobkovic a musel se vykoupit. V r. 1433se zmocnil hradu Hamrštejna hejtman Jan Čapek ze Sán a dosadil sem husitskou posádku. Dachsové stáli na straně Biberštejnů i v jejich bojích s grabštejnskými Doníny. R. 1467 přepadl Mikuláš Dachs donínskou Chrastavu a Donínové se v odvetu za to na čas zmocnili Hamrštejna.
Hrad Hamrštejn se ve druhé polovině 15. století stal předmětem majetkového sporu přímo v biberštejnské rodině. Od r. 1454 patřil společně Oldřichovi, Václavovi a Bedřichovi z Biberštejna, po r. 1463 pouze Václavovi. Za Jiřího z Poděbrad stáli Václav a Bedřich z Biberštejna na straně uherského krále Matyáše, který jim r. 1474 udělil jejich statky v léno. Protože po uzavření míru s Matyášem (1478) včas neuznali za českého krále Vladislava II. Jagellonského, byl Hamrštejn s okolím prohlášen r. 1487 za propadlé léno a svěřen do správy Hanuše z Rechenberka. O Hamrštejn provil zájem Jan z Donína na Grabštejně a nařkl Hanuše, že neoprávněně drží jeho vesnice Machnín, Krásnou Studánkuj, Svárov a Molberk, o němž nevíme, kde ležel. Machnín patrně připadl tehdy Donínům a ostatní vesnice k Hamrštejnu. Koncem 15. století vedli dva biberštejnští leníci Hanuš a Helfrych z Mekova o Hamrštejn spor, který rozhodl jako zprostředkovatel kníže Jiří Saský. Vrchními pány zůstávali dále páni z Biberštejna, i když často museli svá páva a dědické nároky hájit soudně či se zbraní v ruce.
Počátkem 16. století seděl na Hamrštejně Oldřich Gotsche Schoff, který r. 1506 pronásledoval skupinu lupičů přepadající kupce až k Liberci, kde jich deset zajal. Byli popraveni ve slezské Svídnici, kde byl Schoff hejtmanem. Zemřel na tehdejší dobu v neuvěřitelně vysokém věku 90 let. Když nastoupil vládu král Ludvík Jagellonský, propůjčil hrad r. 1517 opět Oldřichovi V. z Biberštejna. Když ten v r. 1521 zemřel, spravoval panství strýc jeho nezletilých dětí Jáchyma II. a Anny Jan VI. z Biberštejna. Se svou manželkou patřil k ochráncům českých bratří, ale přesto v době povstání proti Ferdinandovi I. r. 1547 poslal vojsko do Budyšína proti saskému kurfiřtovi a tím ušel potrestání. Jáchym II. z Biberštejna převzal vládu nad statky do svých rukou, ale naplnil ji četnými soudními spory se sousední šlechtou o rušení hranic panství. Byl také přísným pánem svých poddaných, z jejichž pozemků utvořil kolem r. 1540 panské dvory v Liberci a Machníně. Protože poslední pán z Biberštejna Kryštof zemřel 15. prosince 1551 bez potomků, připadl jeho majetek králi Ferdinandovi I. Po krátkém období, kdy byl zastaven Hohenzollernům, koupil jej 1. dubna 1558 za 40 000 tolarů královský hejtman Horního a Dolního Slezska Bedřich z Redernu.
V kupní smlouvě se hrad Hamrštejn poprvé uvádí jako pustý. Nevíme, zda byl opuštěn po požáru, nebo poškozen při bojích se sousedními Doníny o Machnín a Ostašov, jak tvrdí někteří starší vlastivědní pracovníci. V listinách z let 1544 a 1552 se již hovoří o libereckém panství.
V okolí Hamrštejna se dolovalo železo, cín a olovo až do poloviny 18. století, kdy se těžba přestala vyplácet a byla zastavena. Čilý hospodářský život se do údolí pod hradem vrátil po r. 1826, kdy zde liberečtí kapitalisté Siegmund a Neuhäuser postavili textilní továrnu a využili přitom příhodného spádu řeky Nisy. Byl to sice významný zásah do krajiny, ale údolí více změnila stavba viaduktu železnice Liberec – Žitava v l. 1856 – 1859. Tehdy také byl hlubokým zářezem oddělen skalní ostroh s troskami hradu Hamrštejna od ostatní krajiny a stal se přístupným pouze pěším turistům.

Zřícenina hradu, vyst. Janem z Donína v l. 1342–1347. R. 1414 násilně převzat Janem z Vartemberka. Hrál důležitou roli ve válkách s lužickým Šestiměstím (jeho posádkou osazen 1424–1430). Poničen snad r. 1431 husity; r. 1453 zmiň. jako pustý.
Z hradu Roimund se dochoval toliko jediný fragment zdi, dobře znatelné příkopy a krásný rozhled. Ze zast. Machnín se vydejte po modré turistické 7,5km a pak 0,5km po žluté. Budete-li pokračovat po žluté dále, naleznete místo, kde býval lom. Jediné zajímavé je však uzavřený vchod, který za železnými dveřmi skrývá nějaké tajemství.

V blízkosti Kryštofova Údolí směrem ke kapličce sv. Kryštofa se nachází na kraji lesa tento pamětní kámen. Byl zde umístěn ještě před lety a na něm byly patrné dva těžko čitelné letopočty 1778 - 1928. Pomník postavili místní lidé v roce 1928 a měl být připomínkou na cvičitele Jahna a jeho sdružení, které bylo obdobou českého sokola.
Z pěkného pomníku zde zbyl jen balvan obklopený lučními květy a plevelem. Jediné, co v místě zůstalo, je krásný výhled.

Ještěd - nejvyšší místo Ještědského hřbetu. Je výraznou dominantou a orientačním bodem. V dřívějších dobách byl i přirozenou hranicí v pronikání od severu k jihu a stal se i hranicí národnostní mezi Čechy a Sasy. Samotný vrchol Ještědu je bezlesý, horní hranice lesa je proti normálu snížena tzv. vrcholovým jevem obvyklým v pohořích, kde je nejvyšší vrchol osamocen. Ještědským hřbetem také prochází hlavní evropské rozvodí mezi Baltským a Severním mořem. Předchůdci dnešního hotelu byly budovány již v 19.století, v r. 1847 dřevěný domek, v r. 1868 kamenný domek. V r. 1906 byla Německým horskám spolkem vybudována chata, která stála na vrcholu do 31.1.1963, kdy ji zničil požár. Dva roky po požáru bylo započato, dle projektu arch. Karla Hubáčka, se stavbou budovy ve tvaru moderního hyperboloidu. Vrchol Ještědu nabízí neomezený kruhový rozhled, za ideálního počasí nabízí výhledy na Jizerské hory, Krkonoše, Bezděz, Ralsko, Trosky....
 

Výrazný masív Velkého Vápenného zaslouží určitě pozornost. Tak jako na mnoha dalších místech Ještědského hřbetu zde vystupují devonské krystalické vápence, jejichž přítomnost podmínila nejenom odlišnou vegetaci, ale také tvorbu významných krasových jevů. Červená značka prochází kolem opuštěného lomu, v němž se nachází vchod do Západní jeskyně – nejvýznamnější krasové dutiny v severních Čechách. Má délku chodeb 350 m, převýšení 25 m a obsahuje pestrou krápníkovou výzdobu. Pozoruhodné jsou průhledné stalaktity, excentrické krápníky a tzv. heliktity – drobné formy krápníků rostoucí všemi směry. Škoda, že nelze nakouknout dovnitř.

Obdobné krasové jevy najdete i v jihovýchodním okolí Ještědu: Hanychovská jeskyně dosahuje délku 100 m, v lomech Velká a Malá Basa vedou vchody do jeskyní s propastmi o hloubce až 22 m. Jsou však rovněž zabezpečeny před nezvanými hosty. Podrobné informace o krasových jevech v okolí Ještědu podává naučná stezka Ještědské vápence o délce 12 km, která vede z Pilníkova do Rozstání.

Výrazný skalní útvar Ještědského hřbetu, který leží v blízkosti žluté turistické značky (odbočka cca 200m) asi 1 km od Výpřeže. Křemencová skála je necelých 20m dlouhá a až 8m vysoká s trojůhelníhovitým skalním oknem vytvořeným mrazovým zvětráváním.

Hřbet začíná u Horního Sedla vrcholem Ostrý (507 m), na jehož jihozápadním svahu jsou u vrstevnicové cesty nevelké pískovcové věže Trojzubec a Poutník. U rozcestí na východním svahu vrchu je tzv. Landvašský kříž. Jihovýchodně od Ostrého vrchu je menší bezejmenné návrší, z něhož vystupují pískovcové skály s velmi strmě ukloněnými vrstvami. Na jedné z nich je možné vidět i tzv. tektonické zrcadlo - zarovnaný povrch skály, ohlazený třením pískovcových bloků, které se po sobě posouvaly.
Dále k jihovýchodu jsou na temeni Kozí hřbety - pískovcové skály, jejichž jihozápadní stranu tvoří poměrně hladké, šikmo ukloněné vrstevní plochy, zatímco k severovýchodu spadají strmými, až 20 metrů vysokými skalními srázy. Na jejich úpatí, překrytém napadanou sutí, vystupují již přeměněné horniny ještědského krystalinika. Z vrcholků skal jsou místy pěkné výhledy na některé vrcholy Lužických hor a Českolipska, nebo k severu přes údolí Lužické Nisy daleko do Německa. Pod vrcholem hřbetu je řada starých lomů, v nichž byl pískovec těžen jako stavební kámen. Na mnoha místech jsou vedle pískovců také hrubozrnné slepence s většími valouny, někde se vyskytují i otisky schránek druhohorních mlžů. V jednom z lomů je do lomové stěny vytesáno jméno Alexandra Humboldta s letopočtem 1851. Protože tento významný přírodovědec v 19. století pobýval i v severních Čechách, je možné, že navštívil také tuto geologicky zajímavou lokalitu a nápis byl do stěny lomu vytesán na počest jeho návštěvy.

bylo založeno na začátku 16. století jako hornická a uhlířská obec. Na mnoha místech se zde těžily barevné kovy i železná ruda. Protože zemědělství bylo prakticky vyloučené, další obživou pro místní obyvatele se staly okolní lesy, vedle dřevařů zde působili i uhlíři či výrobci troudu. Nesmíme zapomenout ani na pytláky a pašeráky. Až počátek 20. století a stavba železnice přivedli do vsi nový zdroj příjmů – turisty.V obci je jeden z nejhezčích souborů lidové architektury široko daleko. Nachází se zde unikátní roubený kostel sv. Kryštofa s vysokou sedlovou střechou z 80. let 17. století. Vedle je dřevěná zvonice ze 17. století, barokní fara z roku 1768, socha sv. Václava, hřbitov a barokní márnice. V bývalé škole, kde je dnes Hostinec U Kryštofa, je expozice betlémů.